Historie
Školství v Poniklé od známého počátku do roku 1976
První ponikelský učitel Jan Fišera vyučoval zřejmě od roku 1721 po domech, nejčastěji ve své chalupě č. 95, naposledy v chalupě č. 37, nyní dům č. 219.
Do roku 1738 v obci školní budova nebyla.
V tomto roce, z podnětu faráře Josefa Ignáce Rulle a rychtáře Jindřicha Fišery, obec zakoupila za částku 15 kop míšenských chalupu č. 85 (nyní 149) a v ní zřídila školu.
Od roku 1738 na škole působil učitel Václav Rychnovský a v této škole se narodil 29.12.1752 jeho syn Jan Rychnovský, slavný řečník, vlastenec, mistr svobodných umění, který byl roku 1796 zvolen hlavním kazatelem při chrámu sv. Víta v Praze.
V říjnu 1873 počalo se vyučovat ve dvou třídách, I. třída byla pronajata opět v domě č. 37.
Roku 1876 postavili si občané novou školu č. 215 na místě dnešní budovy č. 148.
O rok později byla škola rozšířená na trojtřídní (1877).
Dětí přibývalo a roku 1896 byla škola rozšířena na čtyřtřídní, I. třídu bylo opět nutno pronajmout v domě č. 85 (149) v bývalé staré škole, která potřebám školy již značně nevyhovovala.
O tom zní unesení místní školní rady: ...zželelo se zástupcům těch dítek, proto místní školní rada i obecní zastupitelstvo 28. července 1908 usneslo se zříditi přestavbou třídu ve škole číslo domu 215, a to tím způsobem, že v 1. poschodí stěny dělící IV. třídu od kabinetu, aby tu učitelova mají se zbořiti a tím nabitá prostora novou stěnou rozděliti.
Kabinet vystaví se pod střechou v risalitní části
.
Tak se stalo. 19.9.1907 byl první vyučovací den v nové školní budově v dolení části obce.
Třída určena pro 1., 2., a 3. školní rok měla 46 dětí.
Pohnutky expositurů byly tyto: Žáci z Nové Vsi a dolení části Poniklé mají daleko do školy ke kostelu, v zimě a za nepohody mohou utrpěti na zdraví nebo školu zanedbávají.
Novou expositurou má se ušetřiti zdraví dítek, zlepšiti se návštěva školní i mravnost mládeže, neboť bude bližší styk učitelův z dítkami a s rodiči.
Hlavní však pohnutka - jež usnesení to uspíšila, jest národní.
Rozšiřování zdejších továren, jež náleží firmám Německým, přibývá u nás továrního úřednictva a dělnictva německého.
Lze se obávati, že záhy by zde mohla býti zřízena německá škola, jež by přivábiti mohla i některé děti české, zvláště z dolení části Poniklé a z nové Vsi, kteréž to dítky měli by školu německou blízko, ale školu českou daleko až u kostela.
| I. třída | II. třída | III. třída | IV. třída |
|---|---|---|---|
| 40 | 72 | 73 | 87 |
Ve školním roce 1902–1903 - 8809 zameškaných omluvených půldnů a 5162 zameškaných neomluvených půldnů.
V roce 1926 povolila zemská školní rada v Praze zřídit v obci měšťanskou školu.
1. září 1927 byl slavnostně zahájen nový školní rok v nové budově školy č. 215 (148), která vznikla přestavbou školy z roku 1876 nákladem 656 000,- Kč.
V roce 1959 byla budova rozšířena o přízemní část určenou pro mateřskou školu, v prvním patře o tělocvičnu a ve druhém patře o dílnu. Současně v budově bylo zavedeno ústřední topení s kotelnou v suterénu.
Od roku 1950–1951 je zavedeno pravidelné polední stravování pro žactvo, učitele a zaměstnance.
Od roku 1721 do roku 1976 se na škole v Poniklé ve svém učitelském působení vystřídalo celkem 167 učitelů, řídících a ředitelů.
Z nich zasluhují pozornost pro mimořádné osobní a pracovní vlastnosti nebo zvláštní lidský osud:
Josef Šír
Známý spisovatel našich hor, působil na škole 1883–1885. Je tvůrcem vzácných map, které namaloval v přízemí (vestibulu) školy. Tyto se zachovaly i při přestavbě budovy v roce 1925–1927.
Jan Rychnovský
Podučitel, na zdejší škole od r. 1891–1896. Dne 20.ledna 1896 onemocněl na tyfus střevní a zemřel 18. února téhož roku. Pohřben byl na starém hřbitově u kostela za hojného účastnictví občanů, mládeže a 40 učitelů. Po zesnulém zůstala vdova a chlapeček. Poněvadž zesnulý učitel neměl ještě nároků na výslužné, obdržela vdova výnosem veleslavné c. k. zemské školní rady 225 zl. odbytného a úhradu pohřebních výloh.
František Louma
Dne 1.12.1911 skonal v Roprachticích u příbuzných, učitel z Poniklé (prozatímní učitel 2. tř. v Poniklé od 1910) ve věku 21 let. V nouzi studoval, sešel tuberkulosou plic.
Jan Faistauer a Josef Anděl
Jan nar. 1889 a Josef nar. 1889, oba zatímní učitelé 2. tř. padli v 1. sv. válce.
Ludvík Liška
Nar. v Tříči, v Poniklé působil od roku 1908 do r. 1921, byl výjimečným zjevem pokrokového učitele. Vyrostl z generace, která zažila kromě lásky chudé matky fabričky jen málo životního blahobytu, ale dost těžkého protloukání, zejména na studiích.
Václav Kasal, který s Ludvíkem Liškou společně u nás působil, pozdější řídící učitel v Dolních Štěpnicích na něho vzpomíná: Liška byl rozeným učitelem a vychovatelem dítek.
Věděl velmi dobře, že učitel, zvláště učitel venkovské školy, musí být jakýmsi orgánem, který vdechuje duši lidu, vdechuje vně, v obci stykem s lidem a vdechuje ji uvnitř školy, naplněno vůni, pravdy, odpuštění a posvěceno křtem krve našich dějin.
Řadu let bil a rval se jako učitel se životem, vyoral velkou bránu všude tam, kde zasáhl a zanechal trvale stopy své činnosti na poli školském, kulturním, organizačním a sociálním.
Dlouholetý knihovník Václav Pičman vzpomíná na zásluhy učitele Lišky za rozvoj činnosti spolkového života v Poniklé a na to, jakého jména je spojeno s iniciativou a s realizací – založit v Poniklé veřejnou knihovnu.
Byl to v roce 1920 nemalý úkol.
Podnítil jako i v jiné činnosti další nadšence a tak byla r. 1920 nalezena v domě číslo 123 vhodná místnost, kde byla umístěna i veřejná čítárna.
Ludvík Liška se vyznačoval další neúnavnou činností i po odchodu z Poniklé do Kundratic, kde působil do roku 1940 jako řídící učitel. Byl umučen Fašisty ke konci 2. sv. války.
Škola v Přívlace
Škola v Přívlace byla postavena roku 1876 a to právě uprostřed obce. Do té doby zde nebyla školní budova. První zkoušený učitel Josef Dolenský vyučoval po domech, dopoledne v Přívlace (dolní) a odpoledne v Jilmě. Před ním vyučoval v Přívlace František Svatý, rybář, ve své chalupě číslo 37 a v Jilmě Josef Tarant, zedník, v čísle 8. V této budově prováděla později obec řadu úprav a zlepšení, na postavení nové školy se však nikdy představitelé obce pro odpor místních poplatnictva nedohodli. Pro malý počet žactva škola byla zrušená k 1. září 1965, žáci byli převedeni do obou budov ZDŠ v Poniklé a školní budova v Přívlace přestavěna na čtyři bytové jednotky.
Svědectví školní kroniky v Poniklé vybráno pro zábavu, výstrahu i poučení
První pamětní kniha obecní školy v Poniklé se nezachovala.
Druhá pamětní kniha uvádí o začátku školního roku 1895.
Počátek školního roku 16. září (jako každý jiný byl zahájen v kostele bohoslužbou a rakouskou hymnou).
Dále je uvedeno, že mládež pod vedením učitelů byla voděna v neděli i všedního dne od 16. záři do 4. října a od 25. dubna do konce školního roku 31. července do kostela.
Z tohoto vlivu církve se škola vymanila až rozbitím Rakouska Uherska.
Poněvadž po roce 1918 se československá buržoazie rozhodla ctít
rakouské zákony, ještě i školní rok 1919/1920 byl zahájen tradičně 16. září.
Návrat k písmu ležatému ve školním roce 1897.
Od počátku tohoto roku školního psali žáci opět písmem ležatým, kdežto předtím po 6 let psalo se na zkoušku písmem stojatým Z ohledu zdravotních.
Při psaní písma stojatého měla mládež býti nucená přímo seděti, čímž měly se zameziti nebo zmírniti zkřiveniny páteře a krátkozrakost.
Poněvadž výsledky pokusů školní úřady neuspokojily, bylo od stojatého písma upuštěno.
Školní výlet
Dne 8. července 1899 sbor učitelský se 130 žáky podnikl školní výlet z Poniklé na Žalý za počasí velmi příznivého. Vyšlo se ze školy po 6 a půl hodině ráno, po dvojím čtvrthodinovém odpočinku dorazili na místo po 11. hodině. Když se mládež poveselila zpěvem, hrami a deklamacemi, sestupoval průvod za veselého zpěvu do Neklova. Tam očekávalo je 8 povozů lípovým ozdobených, jež se vzácnou ochotou propůjčili dále jmenovaní rolníci. Po celé cestě se mládež mravně chovala, ač veselou náladou rozjařili i přítomné rolníky tak, že projevili ochotu v brzkou zase povozy s koňmi mládeži propůjčiti.
Tragická událost v ponikelské škole v masopustě roku 1824
Událost líčí Judr. Jaroslav Holubec podle vyprávění jeho pradědy Jana Holubce nar. 1815. Autentický záznam o této tragické události dosud nebyl nalezen. Podle archivních záznamů ponikelských učitelů v roce 1824 učil v Poniklé Josef Wraschtil, nar. roku 1781 v Poniklé v čísle 66. Jeho podpis je nalezen ještě z roku 1845. Tolik k úvodu a nyní vyprávění Judr. Holubce. Škola se tehdy nacházela v čísle 85. Povinností učitele bylo kromě vyučování dětí i provozování kostelního zpěvu a hudby, zpívati a hráti při různých církevních slavnostech.
(Poznámka: od pradávna byl při zdejší škole ten obyčej, že správce školy vedle svého povolání zastával službu varhaníka při zdejším kostele.
Do roku 1870 byla to část učitelských povinností a částečný pramen jeho příjmu.
Po vymanění se školství z přímé církevní správy učitelé varhaničili dál dobrovolně
.
Řídící učitel Josef Skrbek již roku 1900 hleděl se zprostiti té služby, avšak zakročením nejmenované vážené osoby úmysl jeho se nezdařil.
Teprv roku 1911 se mu to podařilo.)
Za tuto činnost dostával, sobotáles
za vyučování menších dětí slabikantů
a abecedářů
po 1 krejcaru, větších písařů
a čtenářů
po 2 krejcarech týdně.
Aby si zlepšil ten hubený příjem, chodil hrát a zpívat na pohřby, svatby a tancovačky. O svátcích chodil po koledě.
Přilepšoval si i jiným způsobem.
Učitel prý při vyučování, když děti zaměstnal čtením nebo psaním, spřádal lněné nitě.
Některé děti místo sobotálesu
proto nosily len.
A právě len byl příčinou velikého neštěstí v masopustě 1824 v ponikelské škole.
Tehdy učitelova manželka ve školní místnosti na velkých staročeských kamnech, které stály vedle dveří, sušila len, což bylo i tehdy zakázané. Následkem neopatrného topení se len vznítil. Učitel se domníval, že se mu oheň podaří v počátcích uhasit a proto nařídil dětem zachovat klid a neopouštět lavice a běžel pro vodu. Nežli se vrátil, všechen len hořel, od něho chytli dveře a přední řady lavic, takže děti již ze třídy dveřmi nemohli. Dusili se dýmem a proto se všichni shrnuly k zadní části třídy a rozbíjely okna, aby se dostali ven. Protože se do malých oken tlačily všichni najednou, nemohly uniknout. Teprve přispěchavší sousedé, kteří vytrhali okna i s rámy, tahali děti z hořící třídy a hasili požár. Bylo však již pozdě. Následkem popálení a jiných zranění zemřelo 26 dětí a jiným v podobě jizev a jiného poškození, zůstala na tento hrozný den památka na celý život. Oheň byl uhašen, na budově větší škody nebyly, ale ztráta 26 dětských životů byla nenahraditelná.